Mistrovství ve fotbale Clubu Penguin
Všechno to šílenství nazývané Mistrovství ve fotbale Clubu Penguin (v originále Club Penguin Cup) začalo, v historii ostrova vůbec poprvé, 19. 6. 2014, ale všichni jím žili už týdny předtím. Bude vám vyprávěn příběh tučňáka, člena zeleného týmu, jenž se nám uvolil o této nové párty poreferovat.
Fotbal vlastně nikdy nebyl můj oblíbený sport – vlastně nikdy nejsem moc akční, většinou sedím u knihovny v horním patře kavárny a pročítám neuvěřitelná dobrodružství zapsaná v Deníku kapitána Rockhoppera – ale žil tím jednoduše celý ostrov. Všichni si zdobili svá iglú a prali nově koupené dresy koupené v katalogu oblečení. Tak dlouho to do mě všichni mí přátelé tloukli, až jsem se s tím smířil a taky si v katalogu koupil jeden dres s tím, že se alespoň podívám, co je zač ta nová mini-hra. Nakonec mě davové šílenství pohltilo úplně a já se začal dokonce i trochu těšit.
Přišel 19. červen, oblékl jsem si tedy dres a šel tematicky vyzdobenými místnostmi až k obrovskému novému stadionu, kde teta Arcticová dávala všem úvodní pokyny.
Každý si měl vybrat jeden ze čtyř týmů – modré Žraloky, červenou Pálivou omáčku, zelené Vesmírné chobotnice, nebo žluté Fluffiovce. Já se přidal k chobotnicím, jednoduše proto, že mám rád zelenou barvu. Měli jsme se navzájem předhánět v počtu získaných bodů, 28. června teta udělila vítězný pohár. Pohár ale nebyla jediná věc, která se dala získat.
Za vyhrávání zápasů, mohl každý hráč, ač člen či nečlen, získat celou řadu věcí od pinu počínaje po fotbalovou branku konče, ale v danou chvíli byly nejdůležitější kopačky pro členy, jež urychlily váš výkop. Byly odstupňované podle rychlosti: Vodní, ohnivé, větrné a nejrychlejší bleskové.
V sídlech jednotlivých týmů si každý mohl vzít vuvuzely.
Někteří se také snažili získat tetin autogram a známku – v tom měli ti, kdo se s ní, jako já, už setkali výhodu, protože nové pozadí nerozdávala.
Hra byla poměrně jednoduchá, ukázal se před vámi tvar s vyznačeným terčem, jenž jste měli ve správnou chvíli trefit – inu přiznávám, že mi chvilku trvalo si na to zvyknout, ke všemu když v prvních hodinách hrajete proti někomu, kdo již má skoro všechny kopačky a vy nemáte ještě ani jedny. Díky televiznímu studiu CPSN a jeho skvělé moderátorce (nám všem již velmi dobré známé) tetě Arcticové jsme dostávali pravidelné informace o dění na hřišti i mimo něj a také pravidelné výsledky. První místo ale zůstávalo stále neměnné, drtivě vítězili Žraloci.
Pohár vítězů nakonec, i přes nesčetné aféry, přece jen vybojovali. 3. 7. jsme všechno až na nový stadión, kde se až do dnešních dní mohou hrát hromadné zápasy, uklidili a šli jsme vyhlížet zase něco nového.